Gargáno je hornaté, zelené, kamenité, vysušené, divoké, opečovávané, zanedbané, exotické, pusté, ošklivé, prosluněné, podmračené, lákavé, tajemné, krásné...Určitě stojí za podívání. Žít bych tam ale nechtěla.....
Sjíždíme z "Palmové riviéry"...
Gargáno na mě působilo jako velmi chudé, pominu-li syrovou přírodní krásu, které se místní asi moc nenají. V centru je osídlené velmi málo, sem tam byl vidět nevzhledný statek, pár ovcí, kravky. Trochu častěji byly vidět doutnající dřevěné sloupy prapodivného elektrického vedení a velmi často jsme viděli skládky všeho druhu. Ta místa mi připomínala poválečné Chorvatsko. Nikdy nevymažu z paměti obrazy polorozbořených domů, kamenitá pole, ruiny a unavený pohled obyvatel. Příroda byla ale pro naše středoevropské oko rozmanitá. Nejen na rozsáhlé porosty opuncií, olivovníků nebo citrusů se koukalo moc hezky. :)
Jedním z možných organizovaných výletů je jízda terénním vozem do rezervace Foresta Umbra. Tady se můžete podívat, jak svůj lesní ráj propagují místní:
"Od roku 1977 je les Foresta Umbra Přírodní rezervací. V souvislosti s rozvojem turismu na Garganu byl v r. 1991 vyhlášen Národní park Gargano (Parco Nazionale del Gargano), jehož součástí je Foresta Umbra. Les pokrývá podstatnou část poloostrova, celkem 399 hektarů. Smyslem jeho existence je ochrana posledních zbytků starého lesa, který kdysi pokrýval podstatnou část jihovýchodní Itálie.
Lesní vegetace (zastoupen je zejména buk, dub, javor, kaštan a borovice) hostí řadu druhů divoké zvěře. Najdeme zde asi 120 volně žijících jelenů. Klima v prostředí bujné zeleně národního parku je mírné a příjemné i v letním období."
My se tohoto výletu vzdali nejen z finančních důvodů, ale hlavně proto, že les máme doma. Jeli jsme hlavně za mořem.
PESCHICI...
O Peschici hovoří průvodce takto:
"První zmínka pochází z 9. stol., místo bylo údajně osídleno Slovany. Do 11. století bylo pravidelně přepadáváno nájezdy Saracénů. V roce 1154 se jako majitelé připomínají Normané (jako ve většině apulijských měst). Později oblast přešla pod vládu Aragonců. Roku 1567 se přistoupilo ke stavbě deseti věží kolem pobřeží, na obranu proti Turkům. Některé věže stále stojí, jednou z nich je Torre di Monte Pucci, směrem k Rodi Garganicu. V dalších letech bylo Peschici jen chudé rybářské městečko. Situace se změnila po roce 1960 s přílivem turistů..."
Peschici bylo nejblíže našemu kempu, pominu-li letovisko Lido del Sole, kam jsme vyráželi večer na zmrzlinu nebo jiné pamlsky.
Běžný život se na Gargánu soustředí do malebných přímořských městeček: největšího Vieste se 14000 obyvateli
a menších: Rodi Garganico (3700 obyvatel), Mattinata (6400 obyvatel), přístavu Manfredonia nebo právě již zmíněného krásného Peschici se 4400 obyvateli.
Hezké, že?
Ale teď jdeme do kempu odpočívat....
a připravit se na lodní výlet po Mořských jeskyních.
**************************************************************************************
Zde hledá 
Tak jsem si myslela, že bych na jihu žít mohla, ale po tvém krásném výkladu máš pravdu asi i z více důvodů, nežli tady uvádíš. Už jsme si tak nějak zvykli, a to přesídlení je na nás už asi pozdě. Kdyby člověk byl nucen přemístit se od malička, a bylo by to jeho rodnou hroudou, tak asi. I proto se někdy divím lidem v nehostinných krajích, že proč se neodstěhují jinam. Prostě zvyk je železná košile.