Logika tě dostane z bodu A do bodu B. Představivost tě dostane všude. (Einstein Albert)

Prosinec 2015

zasypaná cukrem a vanilkou...

19. prosince 2015 v 22:51 | Celestina |  A z trouby sladce vonělo...
Letos jsem nezveřejňovala průběh pečení. Nebyl čas... Letos jsem pekla hlavně pro mé rodiče, protože oslaví Zlatou svatbu a já jim jako příspěvek slíbila právě cukroví.
Dělala jsem druhy osvědčené, ty, co máme všichni rádi, snažila jsem se a přestože je toho hodně ke zdokonalování a lecos bych udělala jinak, jsem nakonec docela spokojená.
I s několika druhy, kterými do krabice přispěla maminka, jsem nakonec spočítala 23 druhů cukroví a k tomu malé koláčky plněné povidlím, ořechy, tvarohem a mákem.
Něco půjde na radnici, něco do restaurace, něco do výslužek a zbytek na náš vánoční stůl.
Tak ať chutná a činí v útrobách jen dobře Usmívající se



(a jestli budu mít víc času, tak jsem receptíky dodatečně přihodím. )








PF

17. prosince 2015 v 16:42 | Celestina |  Grafomanka obecná

Balíček...

10. prosince 2015 v 8:43 | Celestina |  Vážně i nevážně o Marťanech a Venuších
Objednávám dárky přes internet. Nesnáším plné obchody, umírám ve frontách a představa, že pro jednu věc budu muset nakouknout třeba do dvou kšeftů, mě děsí. Na netu si najdu všechno, vygeneruju nejlevnějšího prodejce (a rozdíly bývají ohromující), ověřím obchod a objednám. Když můžu, jako doprace nevybírám Českou poštu. Jenže někdy to nejde....

O ztracené svatozáři a jiné povídáni Mikulášské....

7. prosince 2015 v 22:43 | Celestina |  Od larvičky po motýla
Hodný andílek

Maminka v šatně upravovala poslední detaily na krásném andělském kostýmu své krásné blonďaté modrooké holčičky.
"A budeš Hodný andílek, ano?" Dala jí pusu a strčila ji za dveře třídy.
V tu chvíli děvčátku zahořely v očích plamínky. Ona by totiž, kdyby soutěžila o nejdivočejší děvčátko, s lehkostí získala Mistrovský titul.
Zacílila na maličkého čertíka a vystartovala.
"Áááá a už tě držím za ocas!" Smála se. Malý čertík se bezradně kroutil a snažil uniknout. Ale dračice se nedala jen tak odbýt. Během chvilky zničila dekorace několika dětí, pár jich vyválela a zbytek aspoń honila.
"Poslyš, malá! Co to děláš? Počkej až přijde Mikuláš, ten ti to všechno spočítá!" Hartusila paní učitelka.
Ale holčička se jen usmála, zamrkala předlouhými řasami a prohodila:
" Nene, nic mě nespočítá! Já jsem totiž jeho Hodný andílek!"

**************************************************************************************************************************************

Já jsem princezna!

Děti se scházely v maskách čertíků, andílků i nějaký ten Mikulášek se našel. Kostýmy byly nádherné, roztomilé, nápadité, něžné i strašidelné a všichni si hraní s nimi užívali. Tedy skoro všichni. Už zdaleka bylo slyšet zoufalý nářek. Po chvíli ze šatny utrápená maminka vstrčila do třídy malou holčičku, uplakanou, nešťastnou, usoplenou. V ruce držela balíček s čertíkovskou maskou, s růžovými růžky, úžasnou parukou a flitrovanou sukénkou. Se zoufalým výrazem požádala paní učitelku, aby malé zkusila nějak domluvit a do kostýmku ji časem voperovala.
Paní učitelka nasadila nejvyšší level psychologie, ale děvčátko jen střídavě štkalo a střídavě ječelo. Když už padly všechny argumenty, proč si tu parádu obléknout, přišla otázka: "A proč ty šatečky nechceš?"
"No plotože já su pšece klásná plincezna a ne vošklivej čert!" A bylo.


**************************************************************************************************************************************

Střelený Mikuláš

Chlapeček rozhodně nepatří mezi zakřiknuté uťáplíky. Taky má několik sourozenců a dost ostré lokýtky, takže všechny téměř paralyzoval, když vkráčel do třídy v masce Mikuláše, důstojně držíc stříbrnou berlu a aniž by s ní okamžitě začal šermovat a rýpat do dětí, rozvážným krokem přešel hernu, sem tam pohlédl na ten ječící potěr kolem sebe a s výrazem téměř pohoršeným usedl na lavičku. Když vydržel deset minut na jednom místě, vzbudil pádné podezření, že s ním něco není v pořádku.
"Tebe něco bolí? Stalo se něco? Nechceš si hrát?"
Podíval se s nefalšovaným údivem paní učitelce do očí: "Já jsem přece Mikuláš, tak tady nemůžu lítat jako střelenej!"
(Kéž by v té masce chodil denně....)


**************************************************************************************************************************************

Ztracená svatozář

" Děťátka komu patří tahle svatozář? " Ptala se paní učitelka, držíc jmenovaný díl masky v ruce. Okamžitě se mnohohlasně ozvalo: " Mě nee, to není moje, mě né, má není...."
" Já se neptám, koho není, ale koho je!" Znovu se zeptala paní učitelka. A ještě než dořekla, vše se opakovalo.
"Tak! Teď se přihlásí ten, kdo měl tuhle svatozář na hlavičce, ano?"
"Já ! Já! Já taky! Já jsem ji měl!" Nejvíc volal malý čertík.
" Ty jsi ji nemohl mít, protože jsi čert a ten má přece rohy." Smála se paní učitelka, ale chlapeček oponoval. Na hlavě svatozář měl, protože je hezká a rohy ho tlačily.
"Tak děti, poslouchejte, přihlásí se ten, komu patří tato svatozář. "
Zvedlo se asi deset ručiček. Paní učitelka si povzdychla a milá krásná Svatozář musela do šatny, počkat tam na nějakou maminku nebo tatínka, protože momentálně byla úplně a nadobro ztracená.

**************************************************************************************************************************************