Logika tě dostane z bodu A do bodu B. Představivost tě dostane všude. (Einstein Albert)

Duben 2016

Chyceni v síti? + 2 dodatky ;)

2. dubna 2016 v 9:10 | Celestina |  Vážně i nevážně o Marťanech a Venuších
Čtvrteční odpoledne jsem strávila s Nejmladším v Dětské nemocnici. Nestalo se mu nic vážného. Prostě jen když ve škole "tak úplně normálně a skoro pomalu šel po chodbě", málem si zlomil ruku. Mrkající
A protože to chtělo rentgen a mě bylo jasné, že si nebudu moci udělat volno v pátek z práce, rozjeli jsme se na dětskou pohotovost hned.
Průběh byl normální. Máme fungující zdravotnictví, všechno zadarmo, vybavení dobré...sestřičky i lékař byli fajn, jediné co se chtělo po nás, abychom čekali. V čekárně ambulance, na rentgenu a zase u ambulance. Nefrflu. Jestli se po mě chce jen, abych někde chvíli poseděla nebo postála a dostanu za to něco co potřebuji nebo chci, nenadávám. Usmívající se
Po pár minutách čekání, nás ale oba zarazil příšerný jev. Dokonce i mé čerstvě pubertální dítě si všimlo. A k mé radosti tento jev pojalo za nebezpečný a špatný.
Kromě nás, se s námi přesouvalo dalších asi deset rodičů a dětí. A kromě mě a jedné maminky se dvěma dětmi se všichni dospělí věnovali jen a pouze svým mobilům.

Na kraji dlouhé lavice seděli dva mladí kluci. Možná bráchové. Oba ve sportovních dresech, jeden s nateklým kotníkem. Mohlo jim být oběma kolem osmnácti. Oba na tabletu sledovali nějaký turnaj a vzájemně o něm spolu mluvili. To by šlo. Vedle byla maminka s asi devítiletou slečnou. Ta měla loket jako karfiól, ručičku si držela, bolestný výraz ve tváři jasně ukazoval, že jí není nejlíp. Ale maminka živě četovala, občas pronesla nahlas nějakou poznámku nebo se zasmála. Holčička kopala nohama, kroutila se, zívala, občas do maminky dloubla. A ta, aniž by se na ni alespoň podívala, jí jen něco odpověděla, případně ji upozornila, ať sedí v klidu.
Další byl otec podnikatel a děvče asi patnáctileté. Tatík ve skvěle padnoucím kvádru vybalil na lavici kancelář a pilně "pracoval". Holčina si mezitím poskoky po jedné noze vyřídila vše se sestrou, odhopsala na rentgen, zaskočila si do automatu pro pití a pak tátovi řekla, že už je vše vyřízeno a že se musí přesunout na sádrovnu. On nacvičenými pohyby sbalil notebook, tablet, sluchátka a dva telefony a šli...
Podobné to bylo i u ostatních. Vrcholem byla babička s dcerou, která měla kočárek s asi ročním dítětem a sotva tříletého chlapce, který lítal jako sběsilý všude kolem. Ani jedna nehla zadkem, jen ho střídavě okřikovaly. "Nelítej tady nebo se přerazíš!" "Sakra řekla jsem ti, že máš tady sedět a ne utíkat!" Dokud je sestra neupozornila, kde a proč jsou, staraly se jen o svoje telefony.
Syn nevěřil vlastním očím. Kupodivu nezalitoval, že s sebou nemá tablet, což jsem od první chvíle čekala. Naopak. Chtěl se o mě opřít, chtěl sdílet svůj úraz, byl vystrašený co se s ním bude dít, ptal se, jak probíhá rentgen. Byli jsme tam prostě SPOLU.
Vedle nás přisedli otec se dvěma kluky. Jeden dobitý, druhý jen otrávený doprovod. Ten si hrál na mobilu, tatínek telefonoval. Nejdříve s maminkou, potom s kolegou, potom hledal počasí. Byl to typický otec, který není zvyklý objíždět s dětmi lékaře. Ale přestože byl ztracený a úplně neschopný, měl snahu. Brzo zjistil, že synek je šikulka, sám absolvoval rentgen a mohli odejít. Za námi seděla paní s dcerkou asi desetiletou a chlapečkem prvňáčkem. On si slabikoval z nějakého dětského časopisu, maminka se věnovala holčičce, která měla nateklou ruku zavěšenou v šátku. Když chlapec projevil přání, že má žízeň, hned začala organizovat jak zvládnout kantýnu o patro níž, aniž by prošvihli volání na vyšetření, neustále se dětem věnovala, nebylo jí líno vstát... Normální matka, řeklo by se. Ale ve srovnání s tím zbytkem byla jako mimoň.
Můj syn tyhle rozdíly zaregistroval a začal vzpomínat. Potěšil mě, že si pamatoval, jak jsem mu v čekárně u dětské lékařky, když byl malý, četla všechny pohádky, které tam měly. Pamatoval si, jak jsme za oknem počítali auta a třídili je podle barev nebo značek. Pamatoval si, že jsme neustále hráli slovní kopanou...
Ptal se mě už mnohokrát, jak jsem vůbec mohla přežít své dětství bez mobilu a internetu. A teď najednou cítil na vlastní kůži ten rozdíl. Na místě, kde se schází bolest, vnímal tu sílu osobního kontaktu, mluvení z očí do očí, sdílení starosti i radosti. Od té doby ještě nesedl k facebooku, ale šel s opravdovým kamarádem opravdu ven. Jeho žebříček hodnot naznal drobnou změnu k lepšímu. Snad.
Vlastně jsem ráda, že jsme tam ty tři hodiny byli. Pro upřesnění, měl jen vyvrknuté dva klouby na jednom prstě a přestože k jeho velkému zklamání neodešel s pěti kily sádry, získal mnohem víc. My oba.
Všechny technické vymoženosti které máme jsou skvělé. Ale měly by nám sloužit, ne nás ovládat. Můžeme být lapeni v síti, ale neměli bychom se chovat jako odsouzenec na smrt a strkat sami hlavu do stahující se smyčky.
Sama vidím, jak rychle děti rostou. Je důležité naučit je, že jsem, aby se mi nestalo, že na mě prostě zapomenou.





Tak jsem to naše zdravotnictví malinko přechválila. Poté, co nám ve čtvrtek na základě rentgenu Dr. řekl, že kost i kloub je v pořádku, jsme šli domů. Mě se ta modrofialová romance moc nezdála, proto jsem v pátek dítku dala prst do dlahy. A světe div se, dneska ráno, tedy čtvrtý den od úrazu, mi pan doktor osobně telefonoval, že se na ten snímek znova díval a ejhle, kost, je naštípnutá a kloubní pouzdro taky. A ať laskavě hned dojedeme.


P.S. Máme teď doma na tři týdny tzv."Jágrovu" dlahu. Heč Úžasný

A ještě jednou.. na tu úžasnou "Jágrovu kovovou, malou a na pohled praktickou" aludlahu se Kryštofovi projevila alergie. Prst mu začal mokvat, smrdět a olézat. Po třetím domácím převázání a opečovávání jsem naznala, že stačilo. Babička ho vzala zpět do špitálu a tam mu, konečně, dali obyčejnou sádru. Pro příště jsem chytřejší........





A takto vypadala ruka po celkové "léčbě". Pan doktor říká: "Vidíte, nic tam není."
A já na to: "No hlavně kůže tam není !!!!"